Podzimní večer v temném lese

Vcházím do lesa. Koruny stromů se nade mnou uzavírají. Nad napůl opadanými korunami se oblohou nasouvají mohutné pásy temných mraků od severozápadu. Jako obvykle. 

Temné mraky, ledový déšť, plískanice, polétavý popílek z islandských sopek a naštvaní germáni nebo zavilí vikingové přicházejí z tohoto směru. Ale pořád lepší než mráz, radioaktivita, špióni a jedovaté myšlenky co čas od času přicházejí z východu a z Moskvy.

Opatrně našlapuji, navinulá cesta se zvedá, přičemž stoupání urychluje několik nepravidelných schodů, které vytvořily sukovité kořeny stoletých smrků a dubů spolu s vodní erozí. Takovou cestu, jako jemnou jizvu v krajině, dokážou vytvořit jen lidé. Časem se zařízne do terénu hlouběji a hlouběji. Tak jako některé zážitky a vzpomínky do naší paměii, našeho zjitřného vědomí a ty obzvlášť silné i do našeho podvědomí.

Dole na cestě je měkké, příjemné teplo a jemné ztišené bezvětří. Cestu i celý přiléhající svah chrání před větrem protilehlý svah. Jen z korun stromů sem doléhá šustění listí, které vítr probírá jako gigantický hřeben. Co je slabé a čemu došel čas to musí odpadnout. Letošní koloběh živin, vody, energie a vitální síly lesa se uzavírá. Uzavírá se v oslňující kráse pestrých barev a podzimních vůní. I v mém životě se uzavírá jedna kapitola. I ze mne slabé odpadává, zbytečného a zbytečných se zbavuji a co zůstává má punc nejvyšší ryzosti. Uzavírám svým konáním kruh nebo postupuji po spirále života? A kterým směrem? To se uvidí.

Obklopují mě nasládle natrpklé lehounké záchvěvy vůně čerstvě spadaného listí. Krajina ve které máme tu čest žít se neustále mění. Měníme se díky tomu i my? Jak kdo. Jak moc? A měli bychom vůbec?

Vstupuji na širokou hlavní cestu vedoucí po vrstevnici. Po pár desítkách metrů odbočuji na další zkratku. Vine se jemně natěsno kolem stromů. Je uzounká jen pro jednoho člověka. I proto jsem tu nikdy nešla ve dvou. Ve dvou chodívám jinými cestami. Dosahuji vrcholové planiny kopce. Slunce právě překročilo na svém sestupu za obzor dolní hranici mraků. Paprsky slunce zespoda šikmě ozařují pásy mraků nekompromisně se sunoucích postupně temnící oblohou a ozřejmují skvrnami žluto-oranžové barvy jejich spodní zčeřený reliéf.

Pomalu obcházím vrchol kopce. Slunce klesá níž a nebe na horizontu i mraky nade mnou se rozsvěcují večerním zlatem. Snažím se fotoaparátem zachytit zlato proudící mezi stromy. Hledám nejlepší záběr, přicloňuji si kmeny stromů sluneční kotouč, který se objevil v mezeře mezi mraky a horizontem v celé své zářivé kráse. Čaruji s délkou expozice a světlo se koncentruje do světelného tunelu, procházejícího houstnoucí tmou. Světelný tunel zlatě pulsuje a láká na cestu do jiných světů. „Neprojdeš branou,“ pomyslím si,  „dnes ještě ne.“

Vypínám fotoaparát. Pomalu se otočím s úmyslem jít zpátky domů. Zvedám pohled nahoru do korun stromů. Slunce šikmě zdola osvětluje vršky modřínů se žlutým jehličím a ty úplně hoří jako zlaté pochodně.  Z takové krásy až mrazí. Stojím bez hnutí. I mé myšlenky se zastavují. Pouze jsem. Rozplývám se v tomto okamžiku. Jsem jeho součástí. Pak zlato modřínových pochodní začne tmavnout. Nejprve se do zlata přimíchá bronz. Pak i bronz začne pomalu rudnout. Nakonec světlo pohasíná. Slunce překročilo svůj Rubikon a svítí už jinde a na jiné. Vracím se zpátky. Houstnoucím šerem se vracím domů. Přichází další noc. Po ní přijde další ráno.