Zamyšlení nad časem Adventu a taky trochu o medvědech.

Nemám ráda tu druhou, vlhkou část podzimu. Jak spadne listí, začnou plískanice a zmizí podzimní barvy a zima začne zalézat až do kostí tak závidím všem medvědům. Nejenom závidím. 

Chtěla bych být pěkně vypaseným podzimním medvědem.Představa, že bych se jako medvěd mohla zachumlat do příjemného teplého pelíšku, usnout spánkem spravedlivých po dobře vykonaném dílu a probudit se až na jaře, v lepších časech. To by se mi moc líbilo.
Jediné, co mě s druhou půlkou listopadu a prosincem smiřuje, jsou vánoce. Protože dlouhou, studenou, větry ufičenou tmou svítí představa ideálních vánoc jako to pověstné světýlko na konci tunelu. A světýlko na konci tunelu je mimochodem velmi symbolická a silná záležitost. Kdo prochází tmou, ať už je jakékoli podstaty tak světlo na konci tunelu znamená většinou naději, občas vstup do jiné dimenze, a někdy dokonce výstup na jinou vyšší úroveň. Života, poznání, lásky.
Po temné noci utrpení přicházejí první paprsky nového dne přinášející naději. Po průchodu temným tunelem strachu, bolesti, pochybností, vlastního sobectví, nebo sobectví jiných lemovaných nepřátelstvím a zradami přinášejí první doteky světla zprávu o tom, že bude líp. Možná. Někdy se to vyplní někdy ne. Ale naděje je tu vždycky.
Mám ráda vánoce v jejich tiché duchovní podobě. Jsou pro mě o lásce a spojení lidí. Když mísím mouku a cukr a tuk a koření na vánoční cukroví, tak vždycky rozmýšlím o lidech, kteří se kdy dotkli mého srdce. Vzpomínám si na své příbuzné i další lidi, kteří už odešli na druhou stranu. O těch, se kterými jsem ztratila spojení. S některými nedávno, s některými před lety. Přemýšlím proč se to stalo a co jsem se od nich naučila. Co mi dali jako dar lásky, co jsem se od nich naučila nápodobou a o čem mě poučili jako špatný nebo dokonce odstrašující příklad. Přemýšlím i o těch se kterými žiji nebo se s nimi potkávám. Co pro mě znamenají a co znamenám já pro ně.
Když už se cukroví peče, směr mých myšlenek se mění. Pracuji tradičně, postaru. A nespěchám. Aby pečení proběhlo tak, jak má a nedocházelo k prostojům naprázdno sálající trouby, nebo zbytečnému kvaltování při jednotlivých nezbytných krocích, je nutno celé pečení dobře naplánovat. Předem nachystat vše potřebné. Nasypat vanilkový cukr do hlubokého talíře. Pokud ho je málo tak nasypat krystalový cukr do mixéru, přidat vanilku a mixovat až je hotovo. Donést dostatek krabiček na upečené cukroví. Na jídelní stůl dát vál a vykrajovátka, přichystat plechy. A hodiny. Většina cukroví se peče 10-13 minut. A je dobré to dodržet.
Pak se teprve mohu dám do díla. Po důkladné přípravě. A přitom přemýšlím o tom, co se mi za uplynulý rok podařilo a co ne. A taky co mě čeká a nemine v dalším roce. Co dřív a co potom. Bilancuji a plánuji. Nejde o nějaké každodennosti. Jde spíše o celkový směr života. A dělám to nikoli nad diářem, ale nad válem s těstem na vánoční cukroví.
Když mám všechny 4 plechy zaplněné vykrájeným nebo jinak vytvarovaným budoucím cukrovím, tak zapálím troubu. Počkám až má tu správnou teplotu a začnu péci. V průběhu pečení vykrajuji další tvary. Po upečení prvního plechu už se moc rozvažovat a přemýšlet nedá. Kuchyní a následně celým bytem se šíří neopakovatelná vůně. Přibývá činností a je nutno se na ně soustředit. Je nutno pracovat na více věcech najednou a vždy v ten správný čas. Ihned po vytažení z trouby je cukroví velmi křehké a horké a tak úplně nemusí udržet svůj tvar. Proto je nutno malou chvilku počkat až dojde, ztratí svou křehkost ale ještě nepřilne příliš k plechu. A neztratí schopnost obalit se cukrem. To v případě pracen (výstižný název) a vanilkových rohlíčků.
Filosoficky vzato i zde by se našlo hodně paralel s lidským životem. Třeba když se pokoušíme spojit s někým v lásce. Také jsme často na začátku příliš křehcí a cítíme i horkost a můžeme mít problém tak trochu udržet svůj tvar. Někdy je dobré počkat a trochu vychladnout, někdy ne. A někdy příliš přilneme k tomu druhému, zatímco on již vychladl. A nechce se nám odlepit z plechu.

Ale při vlastním pečení na takové úvahy není až tak moc čas. Prostě to musí odsejpat. Stejně jako někdy v životě.